O kroužku nad ů

Vydáno dne 04.04.2012

V tomto článku se společně zaměříme na původ jedné zvláštnosti českého pravopisu, kterou je označování délky u samohlásky [ú] pomocí kroužku nad písmenem, jako je tomu ve slovech vůle, dům, kůň atd.



Úvod

Již na základní škole nás naučili číst ů s kroužkem jako dlouhou samohlásku [ú], a dokonce nám učitelé vštípili do hlavy, v kterých případech píšeme nad u čárku (úl, pedikúra), a v kterých naopak kroužek (hůl, pánů) - tato pravidla si můžete připomenout v článku o základních pravidlech psaní ú/ů. Odkud se kroužek nad u vzal a co bylo podnětem pro jeho zavedení, už pro nás obvykle zůstávalo záhadou, kterou vám na následujících řádcích pomůžeme objasnit.

Hláskové změny ó > uo > ů a jejich odraz v pravopise

Původ našeho diakritického znaménka má kořeny ve starší etapě českého pravopisného systému a úzce souvisí s hláskovým vývojem češtiny v období od 14. až po 16. století. V průběhu těchto staletí probíhalo v naší mateřštině mnoho hláskových změn, z nichž některé se promítly také do pravopisné soustavy našeho jazyka.

My se teď zaměříme na vývoj dlouhé samohlásky ó, která ve většině případů stála na témže místě, kde je v současném jazyce ů. Slova a tvary jako kůň, vůle, bůh či hradů zněla ještě začátkem 14. století kóň, vóle, bóh a hradóv, jak nám dokládají dobové písemnosti:

"... což se zámkóv a hradóv, tvrzí v království Českém odczyzowanie dotýče..."

"... uslyšal mě bóh..."

"Daj Čechóm bělpucha a czernydla do vóle."

Už od první poloviny 14. století se toto ó začalo vyslovovat se spoluúčastí rtů, až postupně přešlo ve dvojhlásku uo. O tom rovněž svědčí řada pozdějších zápisů:

"... úfám w buoh..."

"Malým obmeškáním veliká škoda móž přijíti, když kovář kuoň netbandlivě kuge"

kuoň > kůň

Ve století 15. se pak ve výslovnosti dvojhlásky uo začala stále více prosazovat první samohláska (u), která nakonec zcela převládla. Výsledkem je tedy dlouhá samohláska [ú], pro kterou se ustálilo značení s kroužkem nad písmenem (ů), a vy už jistě tušíte, že onen kroužek je vlastně jakýmsi "reliktem" či pozůstatkem samohlásky ó či dvojhlásky uo, které našemu dlouhému ů předcházely.

kuoň - kůň 2

Značení s ů se v pravopise plně prosadilo přibližně od poloviny 16. století a zůstalo až dodnes (bůh, vůl, hradů apod.).

Grafém ů původně fungoval jako jeden z možných znaků pro dvojhlásku uo (pravopisné systémy středověku se zdaleka nevyznačovaly takovou jednotností, na jakou jsme zvyklí dnes, kdy pro konkrétní hlásku máme většinou jen jedno odpovídající písmeno). Protože však psaná forma jazyka vždy časově zaostává za podobou mluvenou, také písmeno ů, původně označující [uo], se nadále používalo i v době, kdy již proběhla změna uo > ů a na místo [ruože] či [buoh] se vyslovovalo [rúže] [búh]. Diakritické znaménko v podobě kroužku nad ů tedy zůstalo zachováno, už však neoznačovalo dvojhlásku uo [uo], ale dlouhé ů [ú], jak je tomu až doposud.

VĚDĚLI JSTE, že...?


Změny ó > uo a uo > ů proběhly na celém území českého jazyka a na rozdíl od jiných soudobých hláskových změn, o nichž ještě bude řeč v dalších článcích, neměly podíl na nářeční diferenciaci českého jazyka. Změna uo > ů už však neproběhla na velké části Slovenska, kde se dvojhláska [uo], označovaná písmenem ô, dostala i do spisovné slovenštiny (vôle, kôň atd.).


Fonetické změny, jimiž se v článku zabýváme, způsobily hláskové alternace v kořeni podstatných jmen: Bůh x Boha, vůl x vola, kůň x koně apod.

Několik termínů na závěr

Pro dvojhlásku (doufat, auto, euforie, malej) máme také lingvistický termín diftong. Proces, v rámci něhož z dlouhé samohlásky vzniká dvojhláska, nazýváme diftongizace a patří k ní i výše probíraná změna ó > uo. Opačným procesem je monoftongizace, kdy se dvojhláska (diftong) mění v samohlásku, jako tomu je v případě změny uo > ů. Další příklady těchto fonetických změn, které proběhly ve starších vývojových etapách českého jazyka, si ukážeme v dalších článcích.

Literatura, ve které najdete další informace k tématu

Přepis bublinkové nápovědy: