Vývoj praslovanských jerů a hláskové alternace v češtině

Úvod

Řada z vás si už jistě někdy položila otázku, proč v kořenech podstatných jmen typu pes, orel, ves či den pravidelně probíhají občas záludné hláskové alternace, kdy kořenové "e", jež je součástí slova v 1. pádě, v ostatních pádech zaniká (srov. pes x bez psa, ves x ke vsi, den x bez dne). Na jednu stranu je sice čeština na podobné hláskové obměny bohatá, v našem případě nás zaráží i to, že u mnoha slov se stejnou strukturou (mech, bez, Cheb atd.) k zániku kořenové samohlásky nedochází (srov. na mechu, do bezu, z Chebu). Jde o pouhou náhodu, anebo mají tyto změny nějakou příčinu? A pokud ano, jakou? Odpověď na tyto otázky Vám předkládáme v tomto článku.

Praslovanské jery, jejich vznik a výslovnost

A nebudeme Vás napínat dlouho. Celý problém totiž úzce souvisí s tzv. jery (1. pád jer) a jejich vývojem. Šlo o velmi krátké samohlásky, které se vyvinuly v praslovanštině (písemně nedoložený rekonstruovaný "prapředek" všech slovanských jazyků) a dělily se na "jer tvrdý" Ъ a "jer měkký" Ь. Jery se vyslovovaly jako ultrakrátké ў a ĭ. Jednou z příčin vzniku jerů byla tendence ke zvučnosti (sonoritě) a s ní spojený sklon k otevřenosti slabik (slabiky končící na samohlásku, např. pi- vo -), které byly charakteristické pro praslovanštinu. Tuto "zvučnost" slabik účinně podporovaly právě jery, a proto velmi často stály na konci slova (respektive slabiky): srov. rozdíl mezi litevským vilkas (poslední slabika je zavřená) a praslovanským vьlkъ (poslední slabika je otevřená).

Důsledky zániku a vokalizace jerů pro český hláskový systém

Pro charakter hláskového systému češtiny měl mnohem větší význam teprve zánik jerů, který proběhl v 10 stol. n. l. jako významná součást vrcholícího štěpení praslovanštiny do dílčích slovanských jazyků. Stojí za zmínku, že o vědecké poznání způsobu zániku jerů se významně přičinil český jazykovědec Antonín Havlík, jehož tzv. Havlíkovo pravidlo je obecně platné pro všechny slovanské jazyky. Jeho znění pak vypadá takto:

• lichý jer v pořadí, počítáno od konce slova, zaniká;

• sudý jer v pořadí, počítáno od konce slova, se vokalizuje, tj. je nahrazen jinou samohláskou, v češtině je to -e.

Jak probíhalo toto pravidlo v praxi, si ukážeme na několika konkrétních příkladech:

První jer od konce (za souhláskou "s") zanikl, druhý jer od konce (mezi "p" a "s") se vokalizoval v "e", které je v 1. pádě tohoto slova v češtině dodnes.

Lichý jer (v tomto případě jediný) zanikl, a proto má kořen tohoto slova ve všech pádech kromě 1. pádu jednotného čísla podobu ps, ke kterému se přidávají koncovky ostatních pádů - pes, ps-a, ps-u, ps-e, ps-ovi, ps-em atd.

Oba liché jery (po "c" a "š") zanikají, druhý jer od konce (po "v") se změnil v "e".

Oba liché jery (po "m" a "v") zanikají, oba sudé jery (po "c" a "š") se změnily v "e".

Zcela analogicky proběhla tato změna v kořenech mnoha dalších slov (srov. skloňování substantiv orel, sen, den, len atd.). Ať pes, či ves (původně vьsь), u obou těchto podstatných jmen došlo k zániku i (v 1. pádě) vokalizací jerů, což má za následek tzv. zánikovou alternaci v kořenech podstatných jmen, o kterou nám v tomto příspěvku jde.

Připomínáme, že ne ve všech slovanských jazycích se jery vokalizovaly stejně. Tak například v chorvatštině je za oba původní jery a (dan "den", san "sen"), v ruštině je za tvrdý jer o (son "sen") a za jer měkký e (ďen´ "den").

Odchylky od pravidla a vliv analogie

Nyní nám tedy ještě zbývá vysvětlit, proč se některá podstatná jména s obdobnou strukturou (např. mech, Cheb či bez) chovají při skloňování jinak a kořenové "e" u nich nezaniká, ale zůstává. I tuto nesrovnalost dokáže vysvětlit historická jazykověda.

V praslovanštině slova mech či bez rovněž obsahovala jery, a ve staročeských textech tak narazíme na tvary jako mchem např. ve staročeském textu:

či bzu např. ve spojení:

Tyto tvary vznikly náležitým uplatněním Havlíkova pravidla ze starších tvarů mъchem, bъzu atd. Tyto tvary však byly časem vytlačeny vlivem analogie, přesněji: tendencí k neměnnosti kořene slova. Pokud mělo podstatné jméno v 1. pádě tvar s -e (bez, mech), prosadilo se - "navzdory pravidlu" - u některých slov i v ostatních pádech. Tímto způsobem nahradily tvary bezu či mechu původnější tvary bzu a mchu (vliv patrně měla také poměrně náročná výslovnost těchto starších tvarů).

Podobný vývoj prodělalo též zeměpisné jméno Cheb. Jméno Cheb je vlastně varianta staročeského heb, které etymologicky souvisí s výrazy ohbí či ohýbat. Město tedy bylo pojmenováno podle jeho nápadné polohy "nad ohbím řeky" (Ohře). V ještě starší jazykové fázi mělo slovo heb podobu gъbъ. Po zániku a vokalizaci jerů a vývoji praslovanského g vznikla podoba 1. pádu Cheb. V ostatních pádech se však ještě dlouhou dobu držely tvary do Chba či we Chbě z původního gъba a gъbě.

Několik termínů na závěr

"Vkládání" hlásek do hláskové (zvláště souhláskové) skupiny se odborně nazývá epenteze. Často "vkládanou" hláskou je právě naše -e, pro které existuje termín pohyblivé e. Termín anaptyxe užíváme spíše pro případy nepravidelného vkládání samohlásek v proudu řeči pro usnadnění náročných spojení. Příkladem anaptyxe je samohláska "e" ve výrazu rety, která usnadňuje artikulaci zvláště při zpěvu. Dokladem může být i refrén známé písně Nina od Tomáše Kluse:

Literatura, ve které najdete další informace k tématu

• KOLEKTIV AUTORŮ: Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 2002.
• LAMPRECHT, Arnošt. ŠLOSAR, Dušan. BAUER, Jaroslav. Historická mluvnice češtiny. 1. vyd. Praha: SPN, 1986.
• LUTTERER, Ivan. ŠRÁMEK, Rudolf. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2. vyd. Havlíčkův Brod: Tobiáš, 1997.
• MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. 4. vyd. Praha: Lidové noviny, 1997.
• TRÁVNÍČEK, František. Historická mluvnice československá. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1935.