Rozbor textu
Vydáno dne 10.02.2021
Tento článek nabízí několik rad, jak postupovat při rozboru textu.
Nabízí přehled základních prvků, na které bychom se při svém rozboru
měli zaměřit. Upozorňuje na hlavní úskalí a pomáhá je řešit.
Krok první
Ještě než se pustíme do samotného rozboru textu, je potřeba si text pečlivě, klidně i několikrát za sebou, přečíst. Pokud víme, kdo je autorem ukázky, můžeme před rozborem zapátrat v paměti, co o daném spisovateli a jeho tvorbě víme, a své poznatky do rozboru pak vhodně zařadit. Nechte si na rozbor více času, knihu si přečtěte, udělejte poznámky a vraťte se k nim po krátkém odpočinku.
Pokud budeme například rozebírat jednu z balad Erbenovy Kytice, můžeme klidně poznamenat, že stejně jako ostatní balady pojednává i tato o nějakém provinění a následujícím trestu za něj. Třeba v baladě Vodník neuposlechne dcera svou matku a i přes její varování jde k jezeru. Následuje trest v podobě života s vodníkem pod vodní hladinou.
Také bychom si měli dát pozor na to, abychom v jedné větě nepopisovali, že autor používá často přirovnání, a ve druhé větě pak vyhrkli, že se jedná o spisovatele židovského původu – zkrátka nepřeskakovat od jednoho poznatku k druhému bez jakéhokoliv promyšlení či systému. Rozbor bude určitě působit lépe, pokud budou jeho jednotlivé části na sebe plynule navazovat, budou mezi sebou mít určitou návaznost. Proto bychom si měli myšlenky roztřídit do tří hlavních oblastí – jazyk, kompozice a tématika.
Kroku druhý – jazyk
Nejdříve se zaměříme na jazyk, kterým je text napsán. Můžeme věnovat pozornost tomu, zda se jedná o obecnou, spisovnou či nespisovnou češtinu, zda se v textu vyskytují nějaké vulgarismy, archaismy, slangová slova či nářečí. Můžeme se také zamyslet nad tím, z jakého důvodu autor použil právě tyto výrazy.
Například pokud se dílo odehrává mezi lidmi žijícími na okraji společnosti, souvisí používání nespisovných slov a vulgarismů se snahou co nejvíce přiblížit čtenáři toto prostředí. Příběh pak působí velmi autenticky.
“Je bílej den, snad mě nikdo nezmerčí.”
“Prostě to čmajzni a rychle vodtud vypadnem.”
Podle použitého jazyka pak můžeme často odhadnout nejen to, v jaké společnosti se hlavní hrdina pohybuje, ale také jeho věk či historické období, ve kterém se příběh odehrává (nebo ve kterém byl napsán). Podle zabarvení použitých výrazů se můžeme pokusit zamyslet nad postojem autora k dané postavě, jejímu chování či povaze.
Pokud báseň pojednává o rodině a jsou v ní používána pojmenování jako maminka a tatínek, můžeme klidně poznamenat, že text vyjadřuje velmi pozitivní vztah k rodičům. Pokud je naopak použito třeba pojmenování fotr, lze napsat, že vztah k rodiči je pojímán negativně.
Při hodnocení postojů si musíme však dát pozor na jednu věc. Ne vždy musí psát autor přímo o svých rodičích, nemusí také ani nutně ve svých básních vyjadřovat své “pravé” pocity. Je proto lepší volit spíše věty typu: *Báseň vyjadřuje kladný/záporný vzat dítěte k rodičům, poukazuje na problémový vztah rodičů a dětí* apod. Pamatujte si, že pocity a názory vyjádřené literárním dílem, nemusí být ty samé jako pocity spisovatele jako člověka. Jestliže postava knihy nenávidí psy, neznamená to nutně, že je nemá rád ani samotný spisovatel. Ten jich může mít doma třeba deset, přesto se z nějakého důvodu rozhodl, že tato postava bude mít tyto konkrétní postoje a názory. Sám s nimi ale přitom třeba nesouhlasí.
Podle složitosti souvětí můžeme také určit, komu je text určen. Obecně rozlišujeme krátké a jednoduché věty (administrativní styl, dětská literatura, text určený nenáročnému čtenáři…) a dlouhá složitá souvětí (pro náročného čtenáře apod.). Velkou roli hraje i použití cizích slov a odborných termínů. S těmi se nejčastěji setkáváme v odborných publikacích, ale není to podmínkou. Někdy je může použít také autor beletrie či básně (například pro ozvláštnění textu).
Často se také stává, že v textu objevíme glosu v cizím jazyce. I tomu je třeba věnovat alespoň nepatrnou pozornost. Dobré je zamyslet se nad důvodem. Může jich být hned několik, např. snaha poukázat na to, že daná postava je cizinec, nebo že daný rozhovor je v jiném jazyce než předešlý.
Pozornost bychom měli také věnovat tomu, zda se v textu vyskytují nějaká básnická pojmenování. Pokud tam jsou, měli bychom je přesně pojmenovat (např. metafora, přirovnání, oxymóron). Podobně jako u vrstev jazyka (spisovný, nespisovný) není na škodu se zamyslet nad tím, proč autor použil při popisu místo výčtu vlastností raději nějaké přirovnání (o čem to svědčí, jak tento fakt na vás jako na čtenáře působí apod.).
Krok třetí – kompozice (uspořádání)
V této části je naším hlavním úkolem všímat si toho, jakým způsobem je text uspořádán. K tomu nám může pomoci, když text zařadíme do jedné ze tří základních skupin literatury – poezie, próza a drama. Jedná se sice víceméně o věc, která je hned na první pohled zřejmá, ale právě proto na ni hodně lidí zapomíná. Přitom nám může posloužit k tomu, abychom si lépe uvědomili, čemu se máme u daného textu věnovat a čemu ne.
U prózy si všímáme především rozdělení na odstavce a popřípadě systému, podle kterého jsou děleny. U poezie máme pak mnohem více znaků, na které se můžeme zaměřit. Patří mezi ně například druh rýmu (sdružený, střídavý, volný apod.), druh stopy (trochej, jamb nebo daktyl), počet slok apod. Můžeme případně také uvést, zda text obsahuje refrén (ten je typický především pro text písně, ale můžeme se s ním setkat i u básně), či ne.
 |
 |
| poezie | drama |
 |
|
| próza | |
Tato část však není pouze o “vzhledu” textu, krátce se můžeme zmínit také o samotném názvu díla. Dobré je zauvažovat nad tím, zda existuje nějaká spojitost mezi ním a textem. Zda byl nadpis zvolen tak, aby čtenáři napověděl něco z příběhu, nebo jestli šlo autorovi jen o to, aby jím čtenáře co nejvíce zaujal.
Věnovat se můžeme také obrázkům. Někdy jsou obrázky pro text naprosto nezbytné. Prvním případem může být odborný popis či návod, který se věnuje něčemu velmi složitému. Obrázek je pak součástí samotného textu, autor na něj často poukazuje (např. Pára pak, jak můžete vidět na obrázku, vychází větším potrubím do turbíny…) a slouží ke snadnějšímu pochopení dané problematiky. S poukazováním na obrázek se někdy setkáváme také v beletrii (např. Malý princ od Antoine de Saint-Exupéryho).
Krok čtvrtý – tematika aneb Co tím básník chtěl říci
V této části bychom se měli zaměřit především na to, o čem daný text vlastně je, co nám chce jeho pomocí autor sdělit. Na první pohled vypadá tento úkol velmi snadně, ale často bývá tou nejtěžší a nejspornější částí rozboru. Jako první bychom měli rozhodnout, zda jde o epické, lyrické či epicko-lyrické dílo.
Nesmíme se však nechat zmýlit a myslet si, že u lyrické básně nemáme dále co říct. Zaměřit bychom se měli na to, o jakém tématu text pojednává (např. láska, oslava hrdinství, vzpomínka na zemřelé rodiče, popis dětství na venkově, zážitky z války). Někdy je těžké to určit, protože hned na první pohled nevidíme, co nám autor vlastně chce sdělit. To se stává především u děl, ve kterých se často využívá metafor, metonymie apod. Ale i v tomto případě se nemusíme tématu vyhýbat. Každý text, ať už je o čemkoliv, na nás jistým způsobem působí, vyvolává v nás nějaké pocity nebo i vzpomínky.
To vše můžeme při rozboru použít. Své postřehy bychom však měli uvést vhodnou větou typu Myslím si, že… nebo Působí to na mne tak a tak… Tím poukážete na to, že vyjadřujete svůj názor, který se samozřejmě nemusí shodovat s názorem jiného čtenáře. Právě v tomto případě se stává rozbor textu velmi subjektivní záležitostí, nikdo vám tedy nemůže říci, že to, co jste do této části napsali, je špatně.
Pár rad na závěr
Ve snaze co nejlépe popsat daný text bychom neměli zapomínat na to, aby měl rozbor hlavu a patu. Také bychom se měli snažit, aby věty byly psány srozumitelně a jednoznačně. Pozor bychom si také měli dávat na pravopis a spisovnost. Každé tvrzení by mělo být doloženo nějakým příkladem z textu.