Ač se to možná nezdá, mít příjmení nebylo vždy takovou samozřejmostí, jako je tomu dnes. Nutnost rozlišovat jednotlivé Jany, Petry či Pavly přišla a ž v době, kdy vzrostl počet obyvatel v osadách a nebylo už možné (ani praktické) jednotlivé osoby identifikovat jen podle křestního jména. Průkopníky v tomto ohledu byli šlechtici, kteří si za jméno začali přidávat i místo, odkud pocházeli (např. Jan z Dubé, Vilém z Perštejna, Jindřich z Lipé). Později se tento zvyk ujal také u učenců a měšťanů.

Prostí lidé se při tvorbě příjmení inspirovali předměty denní potřeby, vlastnostmi daného člověka, jeho jednáním nebo třeba zaměstnáním. Měla tedy konkrétní obsah, něco znamenala. Zjednodušeně by se dalo říct, že pokud se někdo dříve jmenoval Pekař, věděli jste, že se dotyčný živí pečením chleba. Člověk, který šil šaty, často dostal příjmení Krejčí, Krejčík nebo třeba Jehlička. Pokud někdo rád jedl, začalo se mu říkat třeba Houska, Pecen nebo Polívka.

Podobných příkladů lze samozřejmě vyjmenovat mnohem více, my se však zaměříme na již zmiňovaná příjmení Novák a Novotný. Jejich původ je totiž docela jednoduchý. Jejich pomocí se totiž často vyjadřovalo, že dotyčný je v daném místě nový, že se tam přistěhoval. Podobný původ mají také příjmení Nový, Nováček či Přibyl.

Na závěr ještě dodejme, že příjmení nebyla poměrně dlouhou dobu nijak dědičná. Stávalo se tedy, že syn měl jiné příjmení než otec. Situace se změnila až po roce 1780, kdy vydal císař Josef II. patent, kterým nařizoval, aby se stala příjmení dědičnými. Zjednodušovalo to totiž evidenci pracovních sil či třeba výběr daní. Z původně nedědičných přízvisek se tak vlastně stala dědičná příjmení.

Jak jste spokojeni se svým „zděděným“ příjmením? Líbilo by se Vám, kdyby o nás příjmení opět prozrazovala více než jen to, komu jsme se narodili?