Tradičně rozlišujeme tři literární druhy: próza, poezie a drama. Abychom konkrétní dílo (text) mohli do některého z těchto druhů zařadit, musíme si všímat především jeho podoby.

Próza

Do prózy řadíme všechny texty, které nejsou napsány ve verších ani v dramatické podobě. Není úplně pravda, že bychom do ní mohli automaticky zařadit všechny texty, které mají nějaký děj (jsou epické). Do prózy patří například také úvaha, ve které děj nehraje hlavní roli a převládá u ní spíše tok myšlenek autora. Ale je pravda, že s prózou je často spojován děj, nicméně to není podmínkou. Prozaický text může být členěn na kapitoly a odstavce. Próza se ze všech literárních druhů také nejvíce podobá běžnému vyjadřování.

Do prózy řadíme například romány, povídky, fejetony, báje nebo třeba pohádky.

Poezie

Poezie se od prózy liší tím, že je text psán ve verších. Nemusí být vždy pravda, že v básničkách se vlastně nic neděje, do poezie řadíme i básně epické, tedy ty, které mají nějaký děj. Pro poezii je důležitý také rytmus. Jejím úkolem je vyjadřovat především vnitřní svět autora, jeho city, pocity, dojmy a podobně. Svým jazykem se často liší od běžné mluvy například používáním různých symbolů (oči = okna do duše), rýmem nebo nevšedními obraty (luna místo měsíc).

Poezie je vlastně básnictví, patří sem tedy všechny druhy básní i říkadel.

Drama

Drama poznáme podle toho, že se děj odehrává pouze pomocí dialogů (rozhovorů) mezi jednotlivými postavami, případně formou monologu (postava vlastně mluví sama pro sebe, uvažuje nahlas, něco komentuje). Každé drama by mělo obsahovat nějakou zápletku (konflikt), krizi a její rozuzlení. Drama se dělí na jednání, scény a výstupy. Většina dramatických děl je určena spíše k předvádění na jevišti než běžnému čtení.

Základní rozdělení dramatu je na tragédii a komedii.

Ukázka pro lepší zapamatování

Rozdíl mezi jednotlivými literárními žánry je hezky vidět, pokud si vezmeme jedno téma zpracované všemi třemi literárními druhy. Podívejme se například na příběh o sedmi kůzlátkách, která chtěl sežrat vlk (ano, uvědomujeme si, že se nejedná o příliš umělecké téma, ale tento příběh zná snad každé malé dítě).

Pokud ho zpracujeme v próze, vypadá nějak takto:

„Jednoho dne se koza vydala do města na trh.
"Ne abyste otevřely vlkovi,“ napomíná své děti ještě před odchodem. „
"Neboj, maminko, dáme si pozor!“ slibovala jedno přes druhé. Když se ale za kozou zavřela vrátka, na vlka úplně zapomněla a dala se do hraní.

V poezii si vypůjčíme zpracování pohádky od básníka Františka Hrubína:

Koza praví kůzlatům:
“Budu dlouho mimo dům,
buďte hodná, neperte se,
vlk to všechno slyší v lese!"

Máma z vrátek ještě není,
už se perou o lupení:
“Mé je, mé, mé je, mé!”
“Né-e né, né-e né!

Jako drama by tato scéna mohla vypadat například takto:

Obraz 1 V chaloupce
Malý útulný pokojík zařízený jako obývací pokoj. Po místnosti pobíhá sedm nezbedných kůzlátek. U dveří stojí stará koza, z věšáku si bere kabát a na záda si dává nůši.

KOZA: Buďte tady hodná, moje kůzlátka. Musím dojít něco nakoupit. (zamyšleně se podívá na skotačící děti) Dejte si pozor na vlka, nepouštějte ho dovnitř!
BÍLÉ KŮZLE: Ano mami.
STRAKATÉ KŮZLE: Neboj se, nejsme hloupá.

Koza se usměje, otevře dveře a vychází ven. Na prahu se ještě otočí a pohrozí kůzlatům zdviženým ukazováčkem. Ta se však na ni ani nepodívají a zapnou si hned televizi. Za chvíli se ozve bouchání na dveře.
VLK (*ženským hlasem): Kůzlátka, děťátka, to jsem já vaše maminka.