Moje čeština

Čeština nemusí být nuda

Co je to infinitiv

Vydáno dne 13.08.2014 od Jana Skřivánková

V tomto článku si povíme, co je to infinitiv a jaké mluvnické kategorie u něj můžeme určovat.

Jak vypadá infinitiv

Infinitiv snadno poznáme podle jeho zakončení. Sloveso v infinitivu končí nejčastěji příponou -t (sedět, ležet, mlít, zívat, vstávat, vařit, dělat, spát). Někdy může být zakončen i příponou -ti (mávati, kolébati, zívati, seděti, plakati). S příponou -ti se ale příliš často nesetkáváme, často se takový infinitiv nachází ve starších knihách nebo poezii.

U některých sloves je infinitiv zakončena na -ci, případně -ct (například péci i péct, moci i moct, říci i říct, téci i téct, tlouci i tlouct).

Infinitiv zakončený na -ct a -ci mají slovesa, která ve tvarech minulého času obsahují H nebo K (řekl, tloukl, mohl, pekl apod.).

Co můžeme u infinitivu určit

Infinitivu se někdy říká také neurčitek, s tímto označením se můžete setkat například ve starších učebnicích. Neurčitek se mu říká z toho důvodu, že u něj nemůžeme určit téměř žádnou slovesnou kategorii. U infinitivu nemůžeme konkrétně určit osobu, číslo, čas ani způsob. Jedinými dvěma kategoriemi, které určit můžeme, jsou vid a částečně také slovesný rod (činný a trpný). V praxi to znamená, že u infinitivu nemůžeme říci, kdo činnost vykonává (já, ty, on, my apod.), zda ji vlastně vykonává dotyčný teď, nebo se třeba stala už v minulosti, ani nemžeme říci, zda sloveso něco oznamuje nebo si třeba jen za jeho pomoci mluvčí něco přeje.

Pozor! Slovesná třída a vzor nepatří mezi mluvnické kategorie sloves, u infinitiv samozřejmě můžeme zařadit do slovesné třídy a časovat ho podle konkrétního vzoru.

Podívejme se na tvar tohoto slovesa mluvím a jeho infinitiv mluvit. I bez znalosti mluvnických kategorií odtušíme, že kdo mluví, jsem já. Mluvím zrovna teď, protože v minulosti bych mluvila a v budoucnosti naopak budu teprve mluvit. Odvodíme, že jsem nejspíš mluvila jen já, protože jinak by tvar zněl mluvíme. Odborně jsme tedy určili u tohoto tvaru jeho kategorie: 1. osoba (já mluvím), číslo jednotné (já sama, víc nás není), čas přítomný (děje se to teď) a způsob oznamovací (nerozkazuji, oznamuji, co dělám).

U infinitivu mluvit nic z toho určit nemůžeme, tvar slovesa nám o sobě nic neříká. V tom je právě rozdíl mezi tvarem určitým (například mluvím, mluvili, bude mluvit, mluvte, mluvíš, mluvil by) a tvarem neurčitým, tedy infinitivem.

U infinitivu i určitého tvaru můžeme určit ale vid a slovesný rod. Sloveso mluvit je nedokonavého vidu (nedokonavá slovesa nám neříkají, zda byl děj dokončen, nebo ne; dokonavé by bylo například domluvit). Abychom toto určili, nepotřebujeme mít sloveso v nějakém určitém tvaru. Podobně je tomu také u slovesného rodu. Infinitiv mluvit nám naznačuje, že činnosti vykonával nejspíše podmět věty, aby tomu bylo jinak a sloveso bylo v trpném rodu, zněl by infinitiv být mluven (což v češtině ani neexistuje, takže si dejme raději jiný příklad: chválit a být chválen).

Krátké shrnutí na závěr

Dnes jsme se dozvěděli, že:

  • infinitiv je nejčastěji zakončen na -t, někdy na -ti
  • u některých sloves může být zakončen na -ct-ci
  • infinitiv je neurčitý tvar
  • můžeme u něj určit jen vid a částečně slovesný rod
  • naopak u něj nelze určit osobu, číslo, čas a způsob

Čeština s maňásky

Zábavná aplikace na výuku vyjmenovaných slov, určování pádu, psaní ú/ů a i/y po měkkých a tvrdých souhláskách. Obsahuje celkem 8 756 testových otázek s vysvětlením správné odpovědi, 8 výukových her a vysvětlení potřebné teorie.

Vyzkoušet zdarma Češtinu s maňásky

Verze pro tisk

Články ze stejné rubriky: